Nezbyva nez nachazet dobro s otevrenyma ocima a zlem se zocelovat; byt vdecen za krasu, ktera nas obklopuje, i za bolest... [z dopisu matce]

Narozena v Brne v rodine Vaclava Kaprala, skladatele a pozdeji take profesora brnenske konzervatore, ktery dohlizel na jeji prvni kompozicni pokusy. Studovala na brnenske konzervatori skladbu u Vilema Petrzelky a dirigovani u Zdenka Chalabaly (1930-1935), v Praze pak na mistrovske skole u Vitezslava Novaka a Vaclava Talicha (1935-1937). Studium doplnila stipendijnim pobytem na Ecole normale de Musique v Parizi, kde byla zakyni Charlese Muncha (1937-1939) a kratce i Nadi Boulangerove. Soukrome pak jeste studovala kompozici u Bohuslava Martinu (1937-1939) - puvodni vztah zacky a ucitele se postupne zmenil ve spolupraci dvou vyhranenych umeleckych osobnosti a vzajemnou konzultaci pri komponovani nekolika skladeb a zaroven prerostl v hluboky osobni vztah. V roce 1937 dirigovala v Praze Ceskou filharmonii ve sve nejznamejsi orchestralni skladbe - Vojenske symfoniete - a nasledujiciho roku pak touto skladbou zahajila festival Mezinarodni spolecnosti pro soudobou hudbu v Londyne, kde dirigovala orchestr BBC. V dubnu 1940 se vdala za spisovatele Jiriho Muchu. Po evakuaci z Parize, ohrozene nacisty, podlehla tezkemu onemocneni a zemrela v nemocnici v Montpellier na jihu Francie.

Rane skladby Kapralove z doby studia na brnenske konzervatori, zejmena Suita en miniature op.1 (1931-35), Dve pisne op. 4 (1932), Sonata appassionata pro klavir op. 6 (1933), podobne jako Koncert pro klavir a orchestr op. 7 (1934-35) jsou formove vyrovnane a invencne napadite a obsahuji jiz intonacni rys, ktery byl priznacny pro veskerou dalsi tvorbu Kapralove, totiz mnohostranne uplatneni moravismu v melodice a zejmena v rytmice. V dobe studia u Novaka byly nejtypictejsi moravismy zakotveny ve vyjadrovani Kapralove jiz natrvalo a v dostatecne vyhranene podobe. Nejlepe mohou tento proces skladatelcina umeleckeho zrani dokumentovat komorni pisne z cyklu Navzdy op. 12 na slova J. Carka a J. Seiferta (1936-37) a dve nejvyznamnejsi dila jejiho prazskeho obdobi orchestralni Vojenska symfonieta op. 11 (1937) a pisen Sbohem a satecek op.14 na stejnojmennou Nezvalovu basen (1937, instrumentovana v Parizi 1938). Obe skladby reprezentuji dva charakteristicke stylove poly tvorby V. Kapralove: Vojenska symfonieta klade duraz na sevrenost formy a dukladnou tematickou praci, Sbohem a satecek poskytuje prostor citlivemu intonovani lyrickeho obsahu, sugestivni objektivaci nalady a vyuziva jemnych barev hlasu i orchestru. V tomto smyslu byla pisen Sbohem a satecek bezprostredne pripravovana klavirnim cyklem Dubnova preludia (1937).

Behem pobytu v Parizi mel na vyvoj Kapralove nejzavaznejsi vliv Bartok, Stravinskij, parizska Sestka a cele francouzske ovzdusi kultu vytribene formy. Pracovni a pozdeji i silne osobni pratelstvi s Bohuslavem Martinu ji umoznilo hlubsi osvojeni jeho pracovni metody a zcasti i kompozicni techniky. Martinu rovnez systematicky seznamoval Kapralovou s dily velkych mistru minulosti. K nejuzsi spolupraci mezi nimi doslo pri kompozici Martinu Tre ricercari a Kapralove Partity pro smyccovy orchestr a klavir, op. 20 (1938-39). V Parizi take vznikly klavirni Variace na zvonkohru kostela Saint-Etienne du Mont op.16 (1938), jedno z nejosobitejsich del Kapralove. V nem se dovrsil hluboky prerod autorciny tvurci orientace k principum ornamentalni faktury spriznenym s hudbou francouzskych clavecinistu.

V dobe, kdy se schylovalo k okupaci Francie a kdy se u Kapralove projevily priznaky podlomeneho zdravi, byla jeji tvorba poznamenana horecnatou snahou dospet k vlastnimu stylu s psychologicky ucinnym modernim vyrazem a dokonale zvladnutou kompozicni stavbou. Jeji posledni dve velke ukoncene prace, Suita rustica op. 19 (1938) a zminena Partita op. 20 pro smycce a klavir presvedcive dokladaji tuto tendenci. Jsou projevem zraleho, vysoce osobiteho talentu, kultivovaneho poznanim cele rady soudobych stylovych proudu. Priznacnym rysem obou skladeb je motoricke uplatnovani drobnych rytmickych skupin, pevne tvarovanych melodicky. Melodika prozrazuje moravskou provenienci, instrumentace nese stopy zevrubneho studia francouzske hudby a dila Igora Stravinskeho. Vedle dvou pisnovych cyklu Zpivano do dalky op. 22 (1939) a Vteriny op. 18 (1936-39) predstavuji Deux ritournelles pour violoncelle et piano op. 25 (1940) a nedokoncene Concertino pro housle, klarinet a orchestr op. 21 (1939) vrchol organickeho vyvoje tvorby Kapralove smerem k vyrazove bohate a soucasne racionalne ukaznene moderni polyfonii a tektonice. Jeji dilo, i presto, ze zustalo do jiste miry torzem, tvori vyrazny progresivni moment ve vyvoji ceske hudby prvni poloviny 20. stoleti.

Bibliografie