Destinnova

    Hudebni dilo:

    Zahrada srdce (pisne) 1919

    Literarni dilo:

    Krouzek ceskych zen (veselohra ve versich) 1896
    Nastoleni Libusino (libreto)
    Boure a klid (sbirka basni) 1902
    Galantni abe (poem)
    Rahel (drama) 1908
    Tune (drama)
    U cile (divadelni hra)
    Pod praporem umeni (divadelni hra)
    Dvoji hrich (divadelni hra)
    Pan doktor Casanova (roman) 1915
    Ve stinu modre ruze (roman) 1924

Ema Destinnova (26.2.1878 - 28.1.1930)

Zrcadlo casu odrazi umelecky portret Emy Destinnove s leskem, ktery ani v odstupu let nepomiji. Rostouci zajem o Emu Destinnovou vydal v nedavnych letech pozoruhodne plody: pet kniznich monografii a rozsahle zivotopisne stati i beletrii, jevistni monodrama, celovecerni film, nove televizni a rozhlasove medailonky, desitky clanku, vydani jejich vlastnich povidek, prekladu romanu a sbirky basni, kompletni reedici gramofonoveho odkazu na dvanacti kompaktnich discich, edice recitalu na CD v USA, Italii a Anglii, a dokonce postovni znamku a bankovku Ceske republiky s jejim portretem. Jmeno Emy Destinnove maji ve stite mistrovske pevecke kursy a hudebni festivaly v meste jejiho skonu v Ceskych Budejovicich, pametni sin muzea v Jindrichove Hradci, klub pusobici v Praze a v nekolika dalsich mestech, nadace zalozena v Praze a v Londyne a dokonce i planetka - asteroid - obihajici Slunce mezi drahami Marsu a Jupitera.

Spolecnym zdrojem vsech techto holdu a navratu je vyjimecna umelecka a zivotni draha. Destinnova zacinala nesnadno: az po odmitnuti v prazskem Narodnim divadle, v drazdanske Semperove opere a do tretice v berlinskem Theater des Westens. Jevistni debut v Krollove divadle v Berline 19.7. 1898 v roli Santuzzy upozornil take na umelecke jmeno ucitelky Marie von Dreger, zname pod pseudonymem Destinn v Milane, Londyne a Vidni. Dvacetileta Emilie Kittlova si pak jako Emmy Destinn brzy ziskala publikum take v Karlovych Varech, Praze, Zhorelci, Mohuci, Parizi a Frankfurtu.Ve triadvaceti letech, na pozvani Cosimy Wagnerove, vzbudila nadseni jako vubec prvni Senta v Bayreuthu.

Dvorni opera v Berline, jako jeji prvni domovska scena, ji ocenovala pro vsestranne talentove vlohy i pro pili a pohotovost: zaskokem bez zkousky vystoupila v Tannhauseru , Faustovi a Carostrelci a pro berlinske premiery nastudovala hlavni role v operach Mudarra, Improvisator, Ohne zmar, Anno 1757, Louisa a Till Eulenspiegel , aniz ji pritom cinilo obtiz zpivat v rozpeti nekolika dnu take Valentinu, Carmen Selicu, Mignon, Neddu, Marenku ci Elsu . Kratce po druhe bayreuthske staggione ji uvedli dirigenti Felix Motti a Hans Richter do Mnichova a Londyna. Ve vypjatem berlinskem uvazku nalezla rovnez cas pro zajezdy do Lipska, Darmstadtu, Karlsruhe, Curychu, Poznane, Lince, Hamburku, Wiesbadenu a Vidne i do Stetina, Vratislavi a Hannoveru.

Vyzbrojena cerstvym novinarskym epitetem "bozska Ema" pak debutovala 2.5.1904 v uloze Donny Anny v kralovske opere Covent Garden v Londyne, kde jiz v teto prvni z dvanacti staggion byla v Komediantech trikrat partnerkou Enricu Carusovi. Spolecne zde zpivali celkem 47krat, postupne take v Sedlaku kavaliru, Aide, Hugenotech, Donu Giovannim, Madame Butterfly, Andrea Chenierovi, Tosce a Maskarnim plesu . Uhrnem zpivala v Covent Garden 231krat v osmnacti operach, vedle jmenovanych tez v Lohengrinu, Carmen, Bludnem Holandanu, Eugenu Oneginovi, Tannhauseru, Gioconde, Armide, Tess a Devceti ze zlateho Zapadu . Dalsimi castymi partnery ji tu byli Giovanni Zenatello, Mario Sammarco, John McCormack a Giovanni Martinelli. 26.6.1911 vystoupila v gala veceru ke korunovaci krale Jiriho V v trojhvezdi s Nellie Melbou a Luisou Tetrazzini.

Jiz v dobe londynskeho debutu pro ni Ruggiero Leoncavallo komponoval hlavni roli v opere Berlinsky Roland (na vyzvu nemeckeho cisare a pruskeho krale Vilema II. k oslave dynastie Hohenzollernu) a po triumfalnim uspechu Madama Butterfly v Londyne 1905 a 1906 se v roce 1907 stala novou senzaci jeji Salome , jejichz vsech devatenact berlinskych a sedm pariskych predstaveni (v Theatre Chatelet s Fritzem Feinhalsem a Karlem Burianem) dirigoval sam skladatel Richard Strauss.

V ramci desetileteho berlinskeho angazma nastudovala 43 roli a zpivala 706 predstaveni, nejcasteji Carmen (79x), Santuzzu (64x) a Mignon (40x). Ke jmenovanym berlinskym premieram pripojila tez Hedwigu ve Vynucenem snatku (Heirat wider Willen) a Lizu v Pikove dame . Pisnovych recitalu (Schubert, Grieg, Cajkovskij, Kienzl, Wolf), koncertu a hostovani pripravila bezpocet.

Po petiletem vahani debutovala 16.11.1908 v uloze Aidy v Metropolitni opere v New Yorku v temze veceru jako Arturo Toscanini, po boku Enrica Carusa. Vsichni tri zde pak v tomtez dile zahajovali i sezonu 1911 a tri dalsi sezony otevirali take Giocondou (1909 a 1913) a Maskarnim plesem (1914). Mezitim se zde tato slavna trojice sesla i pri svetove premiere Pucciniho Devcete ze zlateho Zapadu 10.12.1910. Prijeti, ohlas kritiky i honorare dosahly hvezdne vyse. K nejcastejsim rolim jejich deseti sezon v Met nalezely vedle Aidy (40x) Santuzza a Gioconda (obe 30x). S Carusem zde nejcasteji zpivala Giocondu (23x), Aidu a Minii (obe 20x); vedle jmenovanych oper spolecne vystupovali take v Sedlaku kavaliru, Komediantech, Germanii , Tosce a Hugenotech . Uplny vycet jejich roli v Met postupne obsahl rovnez Martu (Nizina), La Wally, Evicku, Butterfly, Marenku, Alici, Alzbetu (Tannhauser), Lizu (Pikova dama), Agatu, Elsu, Paminu a Leonoru (Trubadur) - uhrnem 249 opernich vystoupeni v New Yorku, 71 na zajezdech (Chicago, Philadelphia, Brooklyn atd.) a 19 koncertu (7x Verdiho Requiem).

Zpravy z doboveho tisku dokladaji, ze ucin jejiho podani jakekoli role se ve vsech ohledech vymykal srovnani. Cil pevecke dokonalosti ji nebyl omezenim, ale samozrejmym zakladem pro vyber pouze takovych postav, s kterymi mohla bezvyhradne souznit, z nichz mohla vytezit pronikave psychologicke studie a sugestivni herecke vykony. Na scene dosahovala dokonaleho prevteleni. Vzdy ze sebe vydala vse. Kritikove shodne konstatovali, ze k jindy nevidanym vykonum dokazala strhnout i sve partnery. V osobnim zivote ji pritom neschazel smysl pro humor, jeji vzdelanostni rozhled obsahl nekolik dalsich oboru, byla schopna plynne hovorit v peti jazycich, prekladat, psat beletrii i basne, pripravovat nakladatelstvim edice pisnovych alb i komponovat vlastni pisne. Zaroven ji nikdy neopoustela pokora: nikdy neprekrocila svuj pevecky obor a nikdy nezpivala v Italii, povazujic ji za posvatnou kolebku opery.

Navrat z newyorkske sezony 1915-16 do valcici Evropy se stal pro jeji dalsi drahu osudnym. Pro spojeni s vlasteneckym odbojem byla internovana na svem sidle ve Strazi nad Nezarkou v jiznich Cechach. Osud zajatce s ni zde po cely rok sdilel barytonista Dinh Gilly. Bezutesne cekani na svobodu vyplnovala praci spisovatelskou, kompozicni a pedagogickou. Dvouleta nucena nepritomnost v Met mezitim otevrela plny prostor nove generaci pevkyn - Claudii Muzio, Rose Ponselle a Marii Jeritze.

V samem zaveru prvni svetove valky smela zpivat alespon v Cechach a na Morave - v Narodnim divadle (celkem zde zpivala v 82 vecerech, nejcasteji Miladu (13x), Marenku (12x) a Libusi (9x), a take v Plzni, Brne a dalsich mestech. Publikum provazelo jeji vystoupeni manifestacnim nadsenim, nebot vlastenecke zaniceni bylo od jeji osobnosti neodmyslitelne a melo jiz drive svuj vyznamny umelecky rozmer v uvadeni ceskych pisni, v prosazeni inscenace Dalibora v Berline 10.10. 1909, Prodane nevesty v New Yorku 19.2.1909 (dirigoval Gustav Mahler) a v nastudovani Fibichovy Sarky pro jedine predstaveni v Praze 27.9.1913; pote pokracovalo v koncertni propagaci arii a scen z Libuse, Certovy steny, Tajemstvi, Hubicky, Rusalky, Svatebnich kosil, Jakobina, Psohlavcu, Padu Arkuna i Jeji pastorkyne . Vyhradne cesky repertoar zpivala pri prvnim povalecnem turne s Ceskym kvartetem, houslistou Jaroslavem Kocianem a peveckym sborem v Londyne, Parizi, Zeneve, Bernu a Curychu.

Soustavnou umeleckou cinnost uzavrela ctvrt stoleti po svem debutu v sezone 1922/23 koncertnim zajezdem do Kodane, Stockholmu a Kristianie (Oslo), opernim hostovanim na domacich scenach v Plzni, Bratislave, Ostrave, Brne a Praze a vystoupenimi v amfiteatrech v Sarce a na Vysehrade, kde pro statisice divaku zpivala postavu myticke ceske knezny Libuse v opere Nastoleni Libusino , komponovane na jeji vlastni libreto Rudolfem Zamrzlou.

Byla poverciva, verila v osud. V zari 1923 se ne prave stastne provdala za nadporucika letectva Josefa Halsbacha a temer trvale se pak uzavrela do svych rozsahlych sbirek starozitnosti, obrazu, knih, archivnich tisku, sperku a napoleonskych pamatek. Od nove literarni tvorby a rybareni se vracela na podia pouze nepravidelne, spise jen v Cechach a na Morave. Vyjimkou byly operni zajezd do Zahrebu, Osjeku, Belehradu a Lublane v lednu 1925, koncert v Budapesti v unoru 1927 a posledni koncertni navrat do Berlina v dubnu 1927. Svou peveckou pusobnost ukoncila v Londyne v Queen's Hall 16.10.1928 k 10. vyroci samostatnosti Ceskoslovenska, k jehoz vzniku sama vyznamne prispela.

Byla z tech, kdo velmi dobre vedeli o pomijivosti hvezdnych chvil i prizne publika. Zaroven vsak nalezela k tem, kdo dokazali publikum fascinovat vlastnim prozitkem a krasou dokonaleho zpevu strhavat k nezapomenutelnemu nadseni. Prestoze ji smrt zastihla v pouhych dvaapadesati letech, pri navsteve lekare 28.1.1930 v Ceskych Budejovicich, jeji hvezda jiz nikdy nepohasla. Vyzarujici sila jeji osobnosti se vymkla ze sveho casu: Ema Destinnova se stala vseobecne znamym pojmem - vzorem opravdovosti a mistrovske kvality - aby postupem casu vrostla do vseobecneho povedomi jako stale zivouci priklad vrcholnych umeleckych uspechu, ale i naroku, vlasteneckych zasad a ryziho charakteru.

Jan Kralik

Diskografie

Dennis, James. Emmy Destinn Discography. The Record Collector 20, nos. 1, 2 (July 1971), s. 29-45.
Harvey, Hugh H. List of Records. The Gramophone, March 1939, s. 447-451.
Kralik, Jan. Repertoarova diskografie Emy Destinnove. Jindrichuv Hradec: Klub Emy Destinnove, 1998.
Meadmore, W. & H. Little. Gramophone Celebrities XXV - Emmy Destinn. The Gramophone, April 1930, s. 491-494.
Pospisil, Miloslav. Diskografie. Ve: M. Pospisil: Velike srdce - Ema Destinnova. Praha: Supraphon, 1974, s. 158-171. (2.vyd. 1980, s. 234-248).
Rektorys, Artus. Gramofonove desky. Ve: A. Rektorys: Ema Destinnova. Praha: Otto Girgal, 1936, s. 181-182.
Schubert, Antonin. Prehled gramofonovych nahravek Emy Destinnove. Ve: V. Holzknecht et al., Ema Destinnova. Praha: Panton, 1972 (1974, 1981), s. 283-297.
Sova, Jiri: Kompletni seznam gramofonovych desek nazpivanych Emou Destinnovou. In: E. Hartman, Kralovna zpevu Ema Destinnova. Praha: Orbis, 1995, s. 193-201.
The Complete Destinn. 12 CDs. Praha: Supraphon (Ultraphon Edition), 1994.

LP reedice
Belcantodisc (England): Emmy Destinn. Eb 29; 4 items
Discophilia (Germany): Carmen /Complete/. KS-1/3; 19 items
Discophilia (Germany): Faust /Complete/. KS-4/6; 16 items
O.A.S.I. (USA): Emmy Destinn. 603; 13 items
Olympus (England): Emmy Destinn. ORL 228; 12 items
Preiser (Austria): Emmy Destinn. Court Opera Classics CO 307; 14 items
Preiser (Austria): Emmy Destinn II. Court Opera Classics CO 364; 14 items
Rococo (Canada): Emmy Destinn. Cantilena 6202; 16 items
Scala (USA): Emmy Destinn Sings. 804; 11 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1959): Ema Destinnova. DV 5558; 7 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1976): Ema Destinnova. 0 12 1835; 14 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1986): Ema Destinnova - Czech Repertoir. 1116-4131/32; 33 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1989): Ema Destinnova - German Repertoir 11 0319/20; 29 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1989): Ema Destinnova - Wagnerian Repertoir. 11 0120/21; 29 items
Single items on LPs of labels: Edison Foundation, RCA-Victor, Club 99, Design, T.A.P., Gala, SUA, Odeon, Heritage.

CD reedice
Marston (2000): Carmen - The First Complete Recording. 52022; 45 items.
Pearl-Koch (1996): Emmy Destinn - A selection of her very finest recordings. 9172; 21 items. Romophone (USA, 1993): Emmy Destinn - The Complete Victor Recordings 1914-21. 81002-2 A/B; 37 items
Supraphon (Czech Republic, 1999): The Complete Destinn. 12 CD. 11 2136-2 600; 214 items
Ultraphon (Czech Republic, 1993): Emmy Destinn - Soprano. 11 1337; 20 items
Ultraphon (Czech Republic, 1994): The Complete Destinn. 12 CD. 11 2136; 214 items
Vocal Archives (Italy, 1995): Emmy Destinn - Her Berliner´s Records and G&T Recordings. VA 1108; 25 items

Bibliografie

Bajerova, Marie: O Eme Destinnove. Praha: Vysehrad, 1979 (2.vyd. 1980).
Bilgora, Adam. Emy Destinn (1878-1930). Booklet notes. Nimbus Records, 2003.
Destinn, Emmy: Sturm und Ruhe. Berlin: Carl Duncker, 1902.
Destinnova, Ema. Basne. Cesky preklad Jan Kralik. Praha: Lyra Pragensis, 1988.
Destinnova, Ema. "Basne a dopisy priteli." Usporadal Ludek Hartl. Literarni archiv, c. 13–15 (1982).
Destinnova, Ema. Boure a klid. Basne. Cesky preklad Jan Kralik. Jindrichuv Hradec: Klub Emy Destinnove, 1995.
Destinnova, Ema. Pan doktor Casanova. Cesky preklad Vaclav Smejkal. Praha: Vysehrad, 1988.
Destinnova, Ema. "Setkani Emmy Destinove a Enrika Carusa." Cesky svet (1921).
Destinnova, Ema. Ve stinu modre ruze. Roman. Trebon: Druzstvotisk, 1924-1925.
Destinnova, Ema. Zahrada srdce. Cyklus 12ti pisni na slova Adolfa Weniga. Lipsko: Mojmir Urbanek, 1919.
Hartman, Emil: Kralovna zpevu Ema Destinnova. Praha: Orbis, 1995.
Holzknecht, Vaclav et al.: Ema Destinnova. Praha: Panton, 1972 (2.vyd. 1974, 3.vyd. 1981).
Hradska, Viktorie: Commedia finita. Praha: Dilia, 1984.
Kralik, Jan: "Emmy Destinn - zivot a umeni." In: The Complete Destinn. Prague: Ultraphon, 1994.
Kralik, Jan: Ema Destinnova. Katalog jubilejni vystavy. Praha: Narodni muzeum, 1998.
Lacina, O. Ema Destinnova. Tri studie. Praha: Ed. Resonus, 2007.
Mares, Vladislav: "Po premiere." In: Amor a slavici. Praha: Dar Ibn Rushd, 1994, s. 128-227.
Martinkova, Marie: Strazska cerna pani - zivot Emy Destinnove. Plzen: Kosnar, 1940.
Martinkova, Marie: Zivot Emy Destinnove. Plzen: Kosnar, 1946.
Plevka, Bohumil: Z poslednich dopisu Emy Destinnove. Teplice: Dum kultury, 1987.
Plevka, Bohumil: Zivot a umeni Emy Destinnove. Praha: AZ Servis, 1994.
Pospisil, Miloslav: Ema Destinnova. Ceska pevecka legenda. Praha: Brana, 2008.
Pospisil, Miloslav: Velke srdce - Ema Destinnova. Praha: Supraphon, 1974 (2.vyd. 1980).
Rektorys, Artus: Ema Destinnova. Praha: Otto Girgal, 1936.
Rektorys, Artus: "Ema Destinnova." Preklad George Nyklicek. The Record Collector 20, nos. 1, 2 (July 1971), s. 6-28.
Stach, Adolf: Velka rybarka Ema. vimperk: Carpio, 1994.

Dokumenty

Filmy a filmove dokumenty:
Destinnova na zavodisti (Praha, 1908)
Destinnova prihlizi korunovaci krale George V. (Londyn, 1911)
Destinnova a Enrico Caruso v Les Huguenots v Metropolitni opere (New York, 1912-1915)
Destinnova s prateli na schodisti sveho panstvi (Straz nad Nezarkou, 1917)
Macht des Gesangs oder Die Loewenbraut, s Emmou Destinnovou. Producent Hans Ewers. (Berlin 1912/1913). Ztraceno
Bozska Ema. S Bozidarou Turzonovovou v hlavni roli. Producent Jiri Krejcik, Praha 1979, Ceskoslovensko, 110 min. VHS Barrandov (1997)
Samota duse me. Dokumentarni film o zivote Emy Destinnove. Namet: Frantisek Laudat. Scenar a rezie: Petr Skala. Praha 2003, Ceska republika, 59 min.

Sbirky a trvale vystavy:
Fotografie a divadelni programy v archivech opernich divadel: Narodni divadlo v Praze, Berlinska Hofoper, Covent Garden v Londyne, Metropolitni opera v New Yorku.
Korespondence a divadelni programy Destinnove v hudebnim archivu Narodniho muzea v Praze.
Sin Emy Destinnove. Muzeum mesta Jindrichuv Hradec, Jizni Cechy.
Expozice Destinnove v zamku Straz nad Nezarkou, Jizni Cechy.


ElisabettaMiladaMinnieMignonSalomeCarmenmp3 sampleLibuseSarkaMadama ButterflyToscaValentine


Text © Jan Kralik, 1998, aktualizovano 2018. Tato stranka je soucasti internetoveho projektu kanadske hudebni spolecnosti The Kapralova Society venovaneho zenam v hudbe.